Původně jsem chtěl psát o tom, že se nedokážu rozhodnout jesli potřebuju dva notebooky nebo mi stačí jeden. Dilema pracovní plus osobní versus pouze pracovní se ve světle včerejších událostí na dvěstěosmém kilometru D1 ve směru na Prahu zdá jako malicherná hříčka zhýčkaného mozku.

Je zajímavé co se člověku prožene hlavou, když někde projíždí kolem bouračky. U mě je to většinou zvědavost kombinovaná s lítostí a povýšenou představou o tom jak mě by se něco podobného nemohlo stát, protože, ač někdy jezdím poněkud agresivně, vždy jezdím bezpečně. O vybouraných si pak většinou myslím, že to prostě nezvládli a nakonec dobře jim tak, když si neumí dávat pozor.

Vedle jak ta jedle. Včera jsem přišel na to, že moje smýšlení nebylo úplně správné. Chybama se člověk učí. Právě v tuto chvíli, kdy se snažím si na věc udělat názor, to bude přesně čtyřiadvacet hodin od chvíle, kdy kolona předemnou z nenadání zastavila a já vypujčenou fábii v docela slušné rychlosti (netuším ale jaké) zaparkoval do auta přede mnou. Rána, airbagy, prach, kouř, smrad, sevřený volant a totální nepochopení nastalé situace. Nevím jestli mi bylo srdce, nevím jestli jsem něco slyšel, nevím kolik jsem toho stihl dobrzdit, nevím jak rychle jelo auto před náma nebo jestli už stálo. Stalo se toho během několika okamžiků strašně moc.

Myslím, že každý kdo občas musí projet dálnici D1 zná místní kulturu. Jede se většinou slušně, občas někdo nechá někoho předjet a v podstatě se nic neděje. Sem tam se ale objeví člověk, který zjevně někam velmi spěchá. Nemyslím tím řidiče BMW jedoucí 200km/h a více v levém pruhu, ty mám rád, patří mezi ty slušnější a rozhodně nejedou „co to dá“. Myslím lidi vlastnící převážně dvoulitrové Oktávky TDI ve sportovní úpravě, kteří používají pro předjíždění odstavný pruh, udržují odstup tak půl metru, blikají a troubí na vše co se jim plete do cesty a jsou schopní se nacpat mezi dvě auta a předjíždět „po čáře“. Takového člověka ale v bouračce neuvidíte, ten přinejhoším skončí v příkopě nebo ve svodidlech, většinou však dojede nadopovaný adrenalinem a s autem plným nadávek zdravě domů.

Jedno takové idividuum jsme včera potkali. Jeho chování jsem sledoval z uctivé vzdálenosti sta metrů a vůbec jsem neměl potřebu na ně nějak reagovat, tito lidé mě zanechávají klidným. Horší je, že chování zmíněného řidiče způsobilo řetězec událostí, který nakonec vedl k tomu, že auta v rychlostním pruhu dálnice z ničeho nic stála na místě. Ačkoli mi to předpisy ukládají, neměl jsem pro tuto situaci adekvátní odstup od auta předemnou a havárie byla na světě. Asistenční služba, odtah, policie. Vyřizování dvou dopravních nehod (srazili jsme se tři) zabralo pánům od policie něco přes dvě hodiny, na to že jejich produktem byly dvě stránky textu s protokoly je to úctyhodný výkon. Dostal jsem parír a dva tisíce flastr. Bylo mi to jedno. Všecko mi bylo jedno. Nikomu se nic nestalo a jedno auto je skoro na šrot. Bylo mi z toho špatně, ale bylo mi to jedno.

Pořád čekáte nějakou pointu a ona nepřichází? Asi žádná nebude. Možná je načase přestat tento blábol číst. Mě, když to tak píšu, se ještě občas zatřesou ruce. Je to jako když vás někdo polije kýblem studené vody. Pořád si myslím, že to dobrzdím, brzdím, náraz. Je to jako probuzení ze sna, takový návál informací a emocí v jednom jediném okamžiku, že člověku se chce jenom sednout někam do klidného kouta a nějak se s tím vyrovnat. Nejde to. Je to jako zpráva odjinud, že něco je špatně, že iluze kontroly nad osudem je sice pěkná a pohodlná, nicméně úplně milná. Ať jste řidič, spolujezdec nebo jenom sedíte vzadu nastane okamžik, kdy je to jedno, protože kontrolu máte všichni stejnou a to žádnou. Smiřte se s tím.

Ať jedete, jak jedete, nikdy nejste v bezpečí. Denně se jenom v ČR stane přes dvěstěpadesát doprvaních nehod. Myslete na to. Přeji šťastnou cestu.