Po čtyřech letech studia a práce při škole zkouším jaké je to pracovat na plný úvazek. Vstávám něco po sedmé, na devět jsem v práci a v sedm jsem doma jako na koni. To je plus mínus dvanáct hodin. Když k tomu připočtu osm hodin nutného spánku zbývají mi čtyři hodiny „volného času“ denně. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi to strašně málo. Přijde mi to děsivě málo, abych byl přesný. Nejhorší na tom je že práce, která by měla zabírat třetinu dne, si se vším okolo ukrojí polovinu.
Začínám pomalu mít takový pocit, že pracovat na plný úvazek znamená omezit svůj život na dva dny za týden a sem tam nějaký ten večer. Za ty čtyři hodiny se dá tak tak zajít do kina, takže jakákoli náročnější aktivita se buď projeví nepřítomností v práci, nebo nedostatkem spánku a pak spánkem s otevřenýma očima v práci. Jak může mít člověk s takovýmto rozvrhem rodinu, přátele, koníčky? Nechápu.
Napadají mě dvě možná řešení:
- Zredukovat spánek na 3 hodiny denně a získat tak nějaký čas navíc.
- Přizpůsobit se soustavě rovnic: práce = koníčky, kolegové = kamarádi, pobyt v práci = zábava. To je ovšem sci-fi.
Doopravdy nechápu jak to vy „dospělí“ děláte, že se z toho nezblázníte a že chodíte do práce dvacet let v kuse (nebo pětatřicet jak si to představují politici). To se přece nedá vydržet!
Nabyl jsem silného přesvědčení, že mi něco důležitého uniká, že ta moje matematika je někde mimo a přehodil jsem si soustavy.
Sleduj všetky zápisy pomocou RSS
Sleduj všetky komentáre pomocou RSS
To je jednoduché, jak píšeš, moje práce je mým koníčkem, takže se cca půl dne věnuju svým koníčkům a pak mám volno :-) Existuje i alternativa – můžeš teď máknout, vydělat sto milionů a příští rok už žít z úroků.