S počínajícím jarem jsem opět začal do práce tu a tam dojíždět nakole. A včera jsem po cestě domů zažil něco dosud nevídaného – zacpanou cyklostezku.

Tedy zacpanou – na kilometrovém úseku asi 10 lidí, ale i to bylo dost. Obvykle jsem tam sám. A nyní jsem se musel vyhýbat, několikrát zpomalit než jsem předjel atd. Zpomalení o několik sekund!

Zbytek cesty mi to vrtalo hlavou. Existuje spousta cykloaktivistů, kteří brojí za města bez aut a za přesednutí všech na kola. Behem loňského roku s jsem s nimi tak trochu sympatizoval, byť jsem byl brzy otráven přilisným fundamentalismem a návaznosti na ekoaktivisty a podobnou chamraď.

Při včerejší cestě jsem však dospěl k poměrně překvapivému závěru: vůbec mne neláká představa masového rozšíření cyklistiky jako formy dopravy ve městě. Stávající staus quo mi totiž docela vyhovuje. Zatímco si svištím po prázdné cyklostezce nebo chodníku, většina populace poslušně sedí v autě v a poskakuje zácpě. Cyklista, je ve městě tak okrajovou záležitostí, že se ani policii nevyplatí je nějak hlídat. Když poránu projíždím jednosměrkou v protisměru kolem policejní stanice, nikdo nic neříká a protijedoucí policejní vůz se mi spořádaně vyhne. Policisté vidí, že jeden cyklista tam dopravu neohrozí a pohodlně se vejde. Kdyby tam proudil dav, musí s tím něco dělat. Atak dále. Být prostě minoritou má své výhody, které bych nerad ztratil.

Ano, je to sobecký pohled ignorující stav životního prostředí v daném městě a další aspekty. Ale prostě mi přijde, že propagací masové cyklistiky si současní cyklisté podřezávají pod sebou kolo.