Je islám nebezpečný?

Je mi jasné, že přicházím výrazně s křížkem po funuse, leč nešlo to jinak, v situaci, kdy jsem toto chtěl psát, na to nebyl bohužel čas. Otázka je to bezesporu složitá a se závěrem, který učiním, asi nebude každý souhlasit. Ono je taky asi dobré ujasnit si, co si kdo pod pojmem islám představí. Budeme-li jej chápat jako ideologii vycházející z Koránu a odhlídneme od všech ostatních důsledků, pak by asi odpověď byla ne; stejně tak ovšem můžeme říct, že Marxova díla nejsou sama o sobě nic proti ničemu, přitom všichni ale dobře víme, kam až věci mohou zajít. Proto já osobně, budu-li hovořit o islámu, budu mít na mysli nejen samotné myšlenky obsažené v Koránu, ale též všemožné jejich výklady, stejně jako lidi, kteří se těmito řídí a vzali je za své.

Najednou pak celá věc dostává nový rozměr, odpověď již není tak snadná. Najednou se totiž ukazuje, že islám obsahuje jakási tabu, jejichž porušením dochází k takové urážce muslimů, že tito berou do ruky zbraně a vyrážejí do ulic. Jistě, okamžitá námitka zní, že tak nečiní všichni, že to je dokonce jenom menšina, leč tato námitka má jisté trhliny v tom, že i ti umírnění muslimové, kteří se v médiích vyjádřili a násilné reakce odmítli, přesto tvrdili, že by bývalo bylo lépe, kdyby k otištění karikatur Mohameda nebylo došlo, a že do budoucna bylo nejlépe, kdyby se něco takového neopakovalo. I toto považuji za nepřijatelné. Po vyslechnutí těchto názorů jsem byl nucen dospět k jedinému závěru. Každá ideologie, jež obsahuje jakékoliv tabu, je potenciálně nebezpečná. Pochopitelně rozdíl je v míře té nebezpečnosti. Samozřejmě – teroristé nejsou jenom muslimové, existuje spousta křesťanských teroristů, ale je kupříkladu poměrně zajímavé, že krátce po vypuknutí aféry s karikaturami vyšel v nějakých novinách upravený obrázek Madony držící v náruči Ježíše takovým způsobem, že obličej Madony byl nahrazen obličejem zpěvačky Madonny a stejně tak i do role Ježíše byl vpasován kdosi ze showbussinessu (už si nevybavím kdo) – ovšem veškeré protesty křesťanů spočívaly v tom, že to někde jakýsi biskup odsoudil a prohlásil, že toto by se dít nemělo; rozhodně jsem si nevšiml, že by někdo šel vymlátit nějakou ambasádu nebo pálit opékat vlajky.

Netvrdím, že muslimové nemají právo na reakci, cítí-li se nějakým počinem uraženi. Nicméně v takovém případě je potřeba použít adekvátních prostředků. Karikatury byly otištěny v Dánsku (tedy nejprve), nejjednodušším způsobem je tedy podat v Dánsku žalobu – pokud ovšem dánské zákony něco takového penalizovat dovolují. Pokud nikoliv, tak je to dost smůla, zbývá prozkoumat možnosti žaloby u nějakého mezinárodního soudu – to ovšem pouze v případě, že pod tento soud spadají obě strany (Dánsko asi ano, ale předpokládám, že jen málo islámských států, protože kdyby tomu tak bylo, tak se u něj asi jenom kupí stížnosti na porušování Listiny základních lidských práv a svobod), navíc je opět potřeba, aby čin, který ty dánské noviny provedly, byl považován z hlediska mezinárodního práva za nelegální. V případě, že ani toto není pravda, tak je mi líto, ale potom holt smůla a nemám právo se pouštět do jakýchkoliv jiných akci než řekněme apelovat na něčí svědomí (pokud si myslím, že na to mám morální právo) a třeba tak vyzývat k bojkotu dánských výrobků – to může být třeba netaktické, nicméně je to legitimní – nebo iniciovat změnu zákonů tak, aby propříště neumožňovaly to, co mě uráží. To se mi povést může nebo nemusí, což pak znamená, že co se dá dělat, musím se přizpůsobit já.

Přijde mi prostě směšné (v jistém smyslu), jsem-li v cizí zemi se zcela odlišnou kulturou a zákony uražen, reagovat násilím vůči této zemi. Podle stejné úvahy bych já nedělal celý život nic jiného, než že bych neustále útočil na nějaké ambasády, poněvadž mě uráží přístup k ochraně lidských práv v té či oné zemi. Kupodivu to nedělám a kupodivu ti, které to napadlo a kteří to uvedli v praxi, byli muslimové.

Je velice smutné, že se nakonec Dánsko muselo začít muslimům poníženě omlouvat. Tedy ne, že bych se jim nějak zásadně divil – v ohrožení byla najednou nejenom ekonomika, ale taktéž životy dánských občanů po celém světě. Nicméně skoro bych byl radši, kdyby se Západ jednotně těmto projevům islámu postavil a jasně řekl, že do těchto věcí si kecat nenecháme. Nejspíš by to přineslo ostřejší a vyhraněnější střety, nicméně není tak zcela vyloučeno (dokonce je to možná poměrně pravděpodobné), že k nim tak jako tak dojde a v takovém případě je lepší, když k nim dojde dříve, než poté, co budeme nejdříve dlouho postupně ustupovat v marné naději, že se jim nakonec nějak vyhneme.

Můj závěr tedy zní, že ano, obávám se, že islám je nebezpečný a že můžeme velice dobře čekat, že to bude horší a horší. Dokud bude islám náboženstvím, jehož představitelé mohou dle své libovůle ukázat na nějakým způsobem nepohodlného člověka (včera to byl spisovatel, dnes karikaturista, zítra to může být každý, kdo jí vepřové) a pronést nad ním rozsudek smrti, který je platný po celé zeměkouli, a dokud tito představitelné budou mít dostatečné množství poslušných bláznů, kteří jsou toto schopni a ochotni vykonat, tak také islám nebezpečným zůstane.

Dojdeme-li však k takovémuto závěru, okamžitě přichází otázka, co s tím, jak situaci řešit. Existuje-li nebezpečí, měl by existovat plán, jak se mu bránit. Přiznávám rovnou, že nevím, řešení nemám. Jak se ukazuje, tak preventivní údery příliš nevycházejí, navíc se špatně obhajují, nechceme-li se stát pokryteckými k našim vlastním myšlenkám. Takže je asi spíše na místě vycházet ze zajištěné obrazy, měl-li bych použít sportovního obratu. Nicméně řekl bych, že v případě, kdy protistrana zajde příliš daleko, je potřeba ji řádně klepnout přes prsty a nikoliv to nevšímavě omluvit v domnění, že se to už víckrát nestane.