Můj život není v žádném případě ideální, spousta věcí má k optimu daleko a nemůžu proto říct, že bych byl dokonale šťastný. Přesto jsem s ním v zásadě spokojený a výrazněji si nestěžuju.

V jedné věci jsem měl ovšem odjakživa neuvěřitelné stěstí – a to ve škole. Dobrá, na základce a gymplu se to ještě snad tak neprojevovalo (základka pro mě prostě byla snadná a na gymplu jsem zase byl schopen relativně poctivě se připravovat na důležité písemky a zkoušení), nicméně na vejšce už to bylo plně patrné. V podstatě hned během prvních týdnů prvního ročníku jsem pochopil, že zatímco v předchozích školách mi jakýs takýs talent umožnil patřit k nejlepším, aniž bych se výrazněji nadřel, na matfyzu budu přinejlepším patřit k šedi průměru, ne-li rovnou k těm podprůměrným. Později jsem se v tomto ještě mnohokrát utvrdil, prostě mezi místními mozky není zrovna snadné i jenom udržet tempo. Přesto jsem všemi zkouškami procházel až nečekaně relativně snadno, rozhodně lépe, než co podle mého názoru odpovídalo mým schopnostem. Vlastně mě od zkoušky ani jednou nevyhodili, pokaždé jsem nějak prošel, dokonce i trojku jsem chytil jedinkrát. Nebudu tvrdit, že ve všech případech to přicházelo samo, aniž bych se musel učit nebo snažit, třeba tak, že zkoušející měl prostě dobrou náladu, ale je pravda, že byť ne vždy jsem dostal to úplně nejjednodušší zadání, rozhodně jsem nikdy nedostal žádné extrémně obtížné. Pokaždé, opravdu pokaždé byla řada termínů se zadáním, od kterého bych letěl, ani bych se nezastavil, ale nikdy to nebylo to moje. Dokonce bylo pár předmětů, u kterých bylo to moje zadání jediné, ke kterému bych byl schopen dát řešení dohromady, a kdybych měl tu zkoušku opakovat, tak z deseti dalších pokusů by jich bylo deset neúspěšných.

Zamýšlel jsem se nad tím už mockrát, ale nikdy ne častěji než během učení se na státnice. Říkal jsem si totiž, že když jsem měl takovéhle nehorázné štěstí prakticky nepřetržitě přes šest let, jednou se ode mě prostě zákonitě odvrátit musí a která už je pro to vhodnější příležitost než právě státnice? Nicméně nestalo se. Chytil jsem takříkajíc komisi snů a jakkoliv ani to není zárukou úspěchu, i zvolené dotazy se prakticky přesně trefily do věcí, které jsem docela dobře uměl, narozdíl od mnoha jiných oblastí.

A tak se končí moje vysokoškolská anabáze, tedy alespoň prozatím, ono jeden nikdy neví, že. Každopádně když se podívám na ty roky zpátky, tak nejen, že bych to absolvovat znovu nechtěl, ale prostě si říkám, že kdyby na to došlo, tak by se mi to ani nemuselo podařit. Prostě štěstí tentokrát skutečně našlo svého vola a já můžu být jenom rád, že tím volem jsem byl já.