Tak jsme to mistrovství nakonec vyhráli. Zatímco mnozí jiní šampionát vůbec nesledovali a naopak zaujímají k hokeji vůbec negativní postoj, já se nebudu tajit tím, že jsem v televizi viděl tuším vůbec všechny naše zápasy a i několik ostatních, já mám prostě hokej rád (sám ho provozovat nemůžu, poněvadž jsem se nikdy nedovedl pořádně naučit bruslit, ale aspoň občas s kámošema chodím plácat hokejbal), je to podle mě hezká hra na pohled, zvlášť když hrají kvalitní týmy, což je na mistrovství světa obvykle dost pravděpodobné.

Ale svůj příspěvek píšu z jiného důvodu, na letošním turnaji mě totiž překvapila celá řada věcí a nějak vnitřně cítím povinnost se našemu týmu a zvlášť některým hráčům symbolicky omluvit za nedůvěru, jakou jsem k nim měl.

Začnu celým týmem. Přišlo mi, že nutně musí dojít ke katastrofě, protože nejen všichni jeho útočníci (kde to bývá obvyklé), ale i většina obránců je velmi pozitivně naladěna na útok, a že tudíž zcela nutně vyhoříme v obraně, protože těm nejlepším týmům nebudeme schopni ani při masivní ofenzívě nasázet dostatečně mnoho gólů, zatímco jim bude stačit parkrát z brejků potrestat naši děravou obranu. Tyto moje myšlenky podporovaly i přípravné zápasy, které podobnému vývoji nasvědčovaly. Nicméně zničehonic na turnaji samotném jsme byli nejdisciplinovaněji bránícím mužstvem a právě díky tomu jsme vyhráli.

Dále je tu trenér, Vladimír Růžička. Byl jsem si jistý, že jeho koučování nemůže přinést nic dobrého. Já si ho vážím jako vynikajícího hráče, to ano, jako trenéra jsem ho však nenáviděl pro taktiku absolutního antihokeje, kterou zavedl ve Slávii, kdy jeho mužstvo brání v pěti hráčích a spoléhá na jeden gól z protiútoku, kterým zvítězí 1:0. Národní mužstvo ovšem sice opravdu poctivě bránilo ve vlastní třetině, ale zároveň bylo nesmírně aktivní v útočné činnosti a snad všechny soupeře jsme přestříleli, některé dokonce velmi výrazně. A přestože si doteď myslím, že původní složení útoků způsobovalo malou pestrost, protože všechny čtyři hrály velice podobně, a že měl být do řady k Hemskému nasazen Průcha, neboť to by určitě k nějakému oživení a změně stylu vedlo, těžko hanět taktiku, která vedla k titulu.

Tomáš Vokoun. Můj názor byl ten, že za nás neměl chytat. V sezóně se mu nedařilo, v přípravě před MS nepřesvědčil. Oproti tomu Hnilička odchytal vynikající play-off, byl ve formě. Přesto Vokoun prokázal, že si důvěru zasloužil – v žádném zápase nepustil více než dva góly, ve finále proti Kanadě dokonce lapil úplně všechno.

Největší omluvu však nejspíš zasluhuje Martin Ručinský. Dlouhou dobu jsem z něj měl dojem, že je omylem nominace a že místo něj měl jet na šampionát někdo jiný, protože jeho výkony byly značně nepřesvědčivé, navíc doplněné častým posedáváním na trestné lavici. Jenže v play-off pak najednou rozhodl dva zápasy góly v době, kdy jich bylo nejvíce potřeba.

To bude z těch, kterým jsem křivdil a kteří mě navzdory tomu přesvědčili o svém umění, asi všechno. Ještě ovšem musím zmínit dvě další jména. Velmi mě potěšil výkon Aleše Hemského (a to nejenom proto, že jsem z Pardubic :-)), předváděl po Jágrovi druhou nejnápaditější hru a několikrát svými kličkami zamotal soupeřově obraně hlavu, stačí si vzpomenout na chladnokrevné zakončení v zápase se Slovenskem nebo na přihrávku Špačkovi na vyrovnávací gól ve čtvrtfinále.

Na závěr jsem si nutně musel nechat Jaromíra Jágra. Podle mého měla cena pro nejužitečnějšího hráče šampionátu připadnout jedině jemu, protože užitečnost vystihuje jeho hru asi ze všeho nejlépe. Nemusel nastřílet devět gólů jako Rick Nash, aby bylo při každém střídání vidět, že o třídu převyšuje ostatní hráče na ledě – ať už spoluhráče nebo protivníky. Věčně na něm byli pověšení dva soupeřovi bránící hráči, ale i to bylo marné, z rohu vždy vyjel s kotoučem u hole on. I toto Jágrovo umění však předčily jeho přihrávky – nečekané, nebezpečné, přesné. Nejednou to vypadalo, že Jágr ví, kam jeho spoluhráč pojede, ještě dříve než dotyčný sám a už předem mu tam pošle puk. Pro mě byl jasně nejlepším hráčem turnaje.

Samozřejmě, stálo při nás štěstí, to je neoddiskutovatelné. Bez něho to v dnešním hokeji nejde, potřebují ho všechny týmy každoročně. Ostatně stačilo málo a turnaj se vyvíjel úplně jinak – z čtvrtfinálové osmice byli letos vysloveně slabší pouze Švýcaři a Fini, zbytek týmů hrál velmi dobře. Nechybělo mnoho a Slováci vyřadili Kanadu hned ve čtvrtfinále. My mohli stejně snadno vypadnout jak ve čtvrtfinále, tak v semifinále. Kdyby se Rusko vzpamatovalo dříve než za stavu 0:4, dost možná jsme finále hráli proti němu. Naopak o zápas dříve měli Rusové značné potíže s do té doby nevýraznými Finy.

Přesto, nebylo to jenom štěstí. Náš tým hrál výborně, troufám si tvrdit, že opravdu nejlépe, jeho výkony se neustále zlepšovaly a gradovaly ve finále, tak to má být. Nelze říci, že jsme měli nejproduktivnější útok, naopak v procentuálních číslech jsme si dobře nevedli, při celkovém množství střel to však vždy stačilo na více gólů, než soupeři povolila naše obrana. Když ve finále nedostanete ani branku, bylo by přece hloupé, kdybyste prohráli.