Naposledy se nám podařilo zvítezit v národní hokejové soutěži v roce 1989. Od té doby jsme byli několikrát blízko, několikrát to vypadalo, že v náš neprospěch působí pouze Štěstěna, protože jsme byli celou sezonu lepší než naši soupeři a přesto jsme s nimi prohráli, a teprve letos jsme překonali úplně všechny překážky a v Extralize zvítězili.

Měl bych být z mnoha dobrých důvodů šťastný. Především jsme konečně vyhráli a konečně se nám podařilo titulem potvrdit, že máme nejlepší mužstvo, které jsme podle mého soudu měli celé tři roky, jenže jsme to nebyli schopni prokázat. Krom toho jsme byli s mými nejlepšími kamarády sledovat posledné finálové utkání v hospodě, kde se našemu stolu podařilo nakonec převzít veškerou iniciativu a být tím nejvíce fandícím stolem v místnosti a stolem, který nejvíce prožíval celé utkání. Dokonce si myslím, že během přesunu ze zmiňovaného zařízení na Pernštýnské náměstí, jež je co do oslav jakousi pardubickou obdobou pražského Staromáku, jsme byli velmi znatelní a rozhodně jsme nezapadli mezi šeď ostatních fanoušků, kteří se rovněž přesouvali na stejné místo.

Přesto ve chvíli, kdy jsme tam dorazili, jsem začal cítit, že něco není úplně tak, jak bych si představoval, že by to ideálně bylo. Se svými nejbližšími kamarády jsem se ocitl zhruba uprostřed celého davu a stejně jako ostatní jsme skandovali jména těch, kteří se největší mírou zasloužili o naše vítězství; ať už to byli hráči, trenéři nebo funkcionáři. Najednou jsem však já spolu s některými lidmi okolo mě (které jsem neznal, nikdy předtím neviděl a nikdy již neuvidím), pocítil, že by bylo krom vyřvávání jiných hesel na místě i zazpívat státní hymnu. Snažili jsme se to v drobném hloučku prosadit, leč nepodařilo se, bylo nás příliš málo.

A tak jsem se proti všem svým celoživotím zásadám začal prodírat davem vpřed. Až mě překvapilo, jak se mi to celkem dařilo. Zničehonic jsem byl bez větších problémů víceméně v první řadě. A pak nastalo to, čemu asi nikdy nebudu schopen porozumět. Nikdo mi totiž nevěřil, že jediným důvodem, proč jsem se dral kupředu, byl pokus, aby lidé, kteří byli na pódiu a tudíž měli co do hlasitosti výhodu mikrofonu, vyslyšeli můj hlas, že mnozí jiní v davu by si přáli poslechnout si a snad si i zazpívat českou hymnu; všichni spoluslavící do jednoho si mysleli, že je to jenom můj trapný trik, jak se dostat dopředu a už tam zůstat, pročež byli velmi nevrlí a jejich výrazy tváří měly daleko k přátelskosti.

Vyslyšen jsem nebyl a kdybych se v daných místech ochométal déle, dost možná bych byl dostal jednu dobře mířenou do obličeje – od lidí, se kterými mě když už nikdy jindy, tak alespoň v té chvíli mělo pojit jakési pouto byť pochybné, tak přece solidarity. Zcela mi to v ten moment zkazilo náladu, rozloučil jsem se s kamarády, které jsem v daný moment našel, a odkráčel domů. Jestli nakonec došlo ke zpěvu národní hymny, či nikoliv, se už asi nikdy nedozvím; osobně bych však tipoval, že skoro určitě ne. Ani nevím, proč mi to v tu chvíli připadalo tak důležité. Ostatně jsem se Američanům během celého svého pobytu v USA smál, že nelze ujít dva metry, aniž by člověk narazil na tři čtyři rozjásané vlajky Spojených států, nicméně v tu chvíli jsem si z nějakého podivného důvodu přál, abychom byli více jako oni. Prostě mi chybělo, že za celý večer naše hymna nezazněla, a mrzelo mě to o to víc, že jsem si všiml, že jsem nebyl sám, komu to tak připadalo.

Prostě mi přišlo, že ačkoliv mi je veškerý patos cizí a mnozí mě (nejspíš právem) označují za jednoho z největších cyniků naší doby, je smutné, že i v takové chvíli si každý hledí pouze svého zájmu mít co nejlepší místo mezi ostatními ve chvíli, kdy se na pódiu snad přece jenom zjeví členové mistrovského mužstva, a zbylí lidé, byť fanoušci přinejmenším do stejné míry jako já, mi můžou vlézt na záda, protože z nějakých důvodů se báli použít své lokty a prodrat se tak daleko, jako jsem se nebál prodrat se já.

Poznámka na závěr: jsem si zcela jistý, že tyto odstavce mě již během zítřka přijdou zcela trapné a nebudu schopen poznat osobu, jež je napsala, poněvadž do té doby vystřízlivím. Právě proto je píši již nyní, kdy mám ještě jisté nemalé množství látek ovlivňujících lidské jednání v sobě, protože až by jejich působení opadlo, nebyl bych schopen něco podobného sepsat. Je to zvláštní, že nad mojím pocitem radosti za získání mistrovkého titulu, který jsme si po těch dlouhých letech už opravdu zasloužili, zvítězila taková zdánlivá malichernost, že mezi oslavujícím davem se nedostalo dost lidí, kterým by připadalo správné, že na místě je i zazpívat státní hymnu. Ale je to tak, tento pocit zvítězil a tento pocit byl důvodem, proč jsem se sebral a z Pernštýnského náměstí se vydal na cestu domů ve chvíli, kdy zábava na náměstí měla nejspíše teprve vrcholit a kdy jsem cestou pryč potkával spoustu lidí, kteří si pravděpodobně říkali, co se asi tak usadilo v hlavě tomu bláznovi, který v daný moment odchází z míst, kam naopak všichni ostatní míří.

Leč nemohl jsem si prostě pomoct, věděl jsem, že mě tam již nic, co by mi dokázalo spravit náladu, nečeká.