Cestovat vlakem v pátek odpoledne je vskutku zážitek, jemuž se jen tak něco nevyrovná. Nějakou dobu se mi teď dařilo této kratochvíli se vyhýbat, ovšem dnes jsem si znovu v celé parádě připomněl, jaké to je. Vozy Češkých drah byly na trase mezi Prahou a Pardubicemi narvané odjakživa, zvláště v takovýchto strategických časech, ale pamatuji doby, kdy řešením bylo připlatit si za tzv. vlaky vyšší kvality. Nyní však již neplatí ani to, a tak jsem zůstal stát na chodbičce spolu s několika dalšími nešťastlivci, které zřejmě podobně jako mě vyhnal z kupé na poslední chvíli se přiřítivší pasažér s místenkou v ruce.

Ale ani to byl nebylo až tak zlé – vestoje v uličce jsem se toho už něco nacestoval a dá se to přežít, když člověk najde vhodnou polohu, jak se opřít a zaklesnout, tak ho to ani tolik neunaví. Jenže to samozřejmě předpokládá, že v uličce bude klid, což se bohužel poštěstí málokdy. Samozřejmě chápu, že lidé tu a tam musejí odběhnout na WC a že za to ani moc nemohou, přesto je v takových chvílích dobře, že můj pohled nemůže zabíjet. Ze všeho nejhorší jsou ale ti, kteří nejsou schopni unést prohru, a procházejí vagóny s veškerými zavazadly zoufale sem a tam, marně se snažíce najít sobě přeci jenom místo k sezení. U těch si někdy pomalu začínám přát, aby můj pohled probodávat mohl. Kdyby v klidu jako ostatní zůstali stát na jednom místě a počkali, až buď v Kolíně, nebo v horším případě v Pardubicích několik lidí z každého vagónu vystoupí, a poté zaujali jejich místa, udělali by podstatně líp.

Mimochodem teda zlatým hřebem se stala situace, kdy se objevil chlápek z jídelního vozu s vozíčkem s občerstvením. V těch vlacích se totiž evidentně nepočítá s tím, že by mu snad na chodbě mohl někdo překážet byť jen svou přítomností, natož ještě svými rozměrnými zavazadly.