Je to prostě tak a bylo o tomto tématu už napsáno mnohé. Já sám při telefonování vyrábím podstatně větší množství trapasů než v jiných situacích, pročež telefonuji nerad a kdykoliv se tomu můžu vyhnout a spojit se s dotyčným jiným způsobem, udělám to.
Leč tentokrát mám na mysli trochu jinou věc – lidé při telefonování (a mnohdy už před ním) mají tendenci přestat přemýšlet. Z povahy situace pevné linky v domácnosti, kdy volající si nikdy nemůže být jistý, kdo mu to zvedne, se ze slušnosti odjakživa rovnou představuju celým jménem, jelikož pravděpodobnost, že by někdo volal mně, je mizivá, většinou spíš dotyčný sháněl otce. Přesto jsem se nevyvaroval dialogu, na který asi do smrti nezapomenu (jména jsou pozměněna, leč pointa zůstává): „Navrátil Karel.“ „No nazdar Petře!“ …
Každopádně toto je spíše humorné, onen tátův známý prostě nějak nečekal, že telefon zvedne syn, a úvodní slova ve svém rozjaření přeslechl. Dnes dopoledne se mi ovšem stalo něco, co prostě nemohu pochopit, zvlášť proto, s jakou frekvencí k tomu dochází. „Navrátil Karel.“ „Aha, já sháním paní učitelku Navrátilovou“ … Všimněte si – paní učitelku Navrátilovou. Pominu-li to, že shánět dopoledne kohokoliv na pevné lince doma je poněkud naivní, nemá-li člověk zjištěno, že dotyčný má odpolední směnu nebo je nemocný, ale shánět učitelku? Jaké překvapení, že byla zrovna ve škole. Fakt nechápu, na co lidi někdy myslí.
Sleduj všetky zápisy pomocou RSS
Sleduj všetky komentáre pomocou RSS
Dnes rano se mi stala dost humorna prihoda na podobne tema.
V 7:10 (tedy deset minut po mem probuzeni) mi zvoni telefon. Ospale jej zvednu a predstavim se. Ozval se nasrany hlas nejakeho cloveka. Dle reci jsem jej typoval na cloveka stredniho veku a nizsi inteligence:
„To je pani Vondruskova z blablabla?“„Ne to je asi omyl.“
„Tak mi ji hned dejte k telefonu!“
„To asi nepujde, to je soukrome cislo.“
„To neni firma blabla-spedice?“
„Ne to je soukrome cislo.“
„Ani jina spedice?“
„Ne“
„Volam na 602…..?“ (uvedl moje spravne cislo)
„Ano, ale je to omyl.“
„Podivejte se, ja mam zaplacene stehovani a dostal jsem tohle cislo jako kontakt. Uz tu mate pul hodiny byt!“
„Rikam Vam, ze je to omyl.“
„No to jsem zvedav, co s tim budete delat!?“
Po tomto myslenkovem obratu jsem usoudil, ze pokracovat nema smysl a zavesil jsem se zamumlanim „No ja asi nic.“ Pan volal jeste dvakrat, a tak jsem si jej dal na blacklist.
Na jednu stranu mi ho bylo lito – dovedu si predstavit, ze zaplatil za stehovani, ted stoji v mrazu na chodniku s krabicema a jediny kontakt, ktery ma je mu k nicemu. Na druhou stranu mne sokoval jeho automaticky predpoklad, ze kdyz uz se dovolal, tak ja to nejak zaridim :o). Vysledek je, ze si nesmim nechavat zapnuty mobil v noci. Jelikoz mne uz dlouho nikdo neprobudil, tak jsem vysel ze cviku a z lenosti jej nevypinam. A tentokrat to bylo o fous :-).