Byla sobota 25.12., Praha – Masarykovo nádraží krátce po desáté hodině. A stálo tam. Krásné, elegantní, šedo-modro-žluté Pendolino. A já měl to neskutečné štěstí (anebo možná smůlu), že to byl můj vlak.

Ač jsem velký fanda železnice, nebylo ten den mým záměrem touhle chloubou Českých drah cestovat. Dokonce v době, kdy jsem si tenhle spoj v jízdním řádu našel, jsem vůbec netušil, že na něm právě tahle souprava pojede. Netvrdím, že bych se Pendolinem projet nejel, ale rozhodně ne teď, tedy bezprostředně po jeho uvedení do zkušebního provozu. Bylo mi docela líto cestujících, kteří stejně jako já tímhle vlakem prostě cestovali a nebyly pouhými čumily, kteří si k Vánocům nadělili projížďku něčím, co na západ od našich hranic patří odhadem už čtvrt století ke standardu. A líto mi bylo obzvlášť těch, kteří stejně jako já, a narozdíl od těch čumilů, nepřišli na to, že je možné si zakoupit jakousi místenku, jenomže měli oproti mně tu smůlu, že byli ze svých míst vykázáni.

Již na nádraží bylo Pendolino středem zájmu řady lidí, bylo foceno a filmováno. Lidi si jej fotili i v interiéru, jedna slečna si vzala foťák dokonce i na WC. Na některých stanicích (i těch průjezdních) postávali lidé s videokamerou a před elektrárnou Mělník jsem zahlédl u trati i schotoucha v plné polní.

No a jaké že byly moje dojmy z onoho zázraku?

• Interiér není ničím překvapující. To že připomíná letadlo není nic divného a mimořádného, i na normálních vlacích kategorie EC se lze setkat s vagóny obdobného členění a komfort je porovnatelný. Na druhou stranu, cestující zvyklý doposud na prkenné lavice Orchestriónu anebo dokonce pamětník legendárního rybáku pohodlí sedaček ocení. Co mě naopak překvapilo velmi nepříjemně byl nedostatek prostoru na odkládání zavazadel, jediné kam je lze uložit je polička nad sedadly a ta má rozměr přibližně stejný jako poličky v letadlech. Problém je ale v tom, že do kabiny letadla s sebou rozměrnější zavazadla nikdo nebere, v Pendolinu je pak jediné možné místo pro jejich uložení ulička mezi sedadly.
• Hlučnost je velmi slušná, interiér je takřka dokonale odhlučněn, ovšem obdobně jak jsem zmínil v předchozím bodě, i moderní vagóny jsou již rovněž takřka bezhlučné, navíc intenzita hluku závisí na kvalitě trati a ty koridorové jsou kvalitní. S tím souvisí i všelijaké to cukání a poskakování vlaku, hlavně při průjezdu přes výhybky. To je u Pendolina prakticky neregistrovatelné, a i když si ho cestující všimne, tak to nijak neobtěžuje. Zase si ale myslím, že i tohle má souvislost spíš s kvalitou tratě než s vlakem.
• Naklápěcí skříň. To je hlavní zbraň Pendolina, o které ovšem řada lidí netuší, co to vlastně je a k čemu to slouží. Takže i Pendolino se v zatáčkách naklání a to naprosto normálně jako kterýkoliv jiný vagón. Naklápěcí skříň ovšem umožňuje plynulejší a tudíž i rychlejší průjezd zatáčkami, ten kdo má trať projetou si toho povšimne.
• Rychlost – není převratná. Ne že by to Pendolino neumělo, ale prostě na to nemáme tratě. Dráhy sice halasně vytrubují do světa, že na koridorech se bude jezdit 160 km/h, ale to platí jen na několika vybraných úsecích, jinak je maximální možná rychlost často i mnohem nižší. Konkrétně na trati Praha – Děčín jsou na maximální rychlost přestavěny dva úseky o délce maximálně 30–40 km a ani na nich jsme touto rychlostí nejeli, odhaduji, že maximálně jsme se mohli pohybovat tak 120–130 km/h.

Zkrátka a dobře – příjemné svezení na skutečně kulturní úrovni 21. století. A osobně pokud bych měl vybrat na delší trase (např. Praha – Ostrava) z variant auto, autobus a Pendolino, tak bych asi volil to poslední. Na kratší relaci (třeba právě té co jsem jel, tedy Praha – Teplice, cca 130 km) má rozhodně přednost auto a pokud to nejde tak autobus.

Byla sobota 25.12., Praha – Masarykovo nádraží krátce po desáté hodině. A já přivřel oči a připadal si ve snu na chvíli na tokijském nádraží New Line Tokaido 1. října 1964 – expres Sinkansen je připraven k odjezdu do Ósaky. Otevřel jsem oči a nebyl to sen.

Pendolino tam skutečně stálo. Jenom mělo 40 let zpoždění.