Občas, když odněkud někam cestuju sám a chci dát mozku volno, krátím si chvíli takovou dětinskou hrou. Pravidla znám jenom já a hlubší pointa nebo cíl v ní není. Asi si jen kompenzuju to, že chodím pěšky a nejezdím autem. Jednoduše jdu a představuju si, že se z chodníku stala silnice a z lidí jsou auta. Je to legrační, kolik toho má běžná chůze a silniční doprava společného. Sem tam někdo hodí myšku, támhle několik lidí tankuje na lavičkách, teď mě někdo předjel a támhle bych měl přibrzdit, protože je tam zip na eskalátory. Prostě si tak jedu, zvažuju jakou má moje tělo asi tak zrovna zařazenou rychlost a jestli bych neměl snížit otáčky, než se zadýchám. Ruce si dám do kapes a protože nemám volant, zatáčím tak, že čím víc zatnu tu kterou pěst, na té straně přidávám plyn. Prostě si hraju s fantazií…
Dneska, při cestě z povinně volitelných nucených prací (tzv. civilní služba) jsem si to takhle brouzdal v metru. Když mě zastavil revizor a kontroloval mi mojí dálniční známku, zadumal sem se, co mám vlastně napsáno v technickém průkazu. Co jsem vlastně za auto? Ono totiž každé auto má svůj osobitý charakter. Někdo může namítnout, že spousta aut jsou pouze uniformní tovární produkty. Souhlasím – takových Felicií s taškami ze supermarketu potkávám denně desítky. Taky potkávám hodně stodvacítek – těch zrezlých řadových „ještírků“, ale i těch zachovalých starších s vnoučaty a se spoustou vzpomínek. Sem tam si to kolem mě šine několik vytunovaných nagelovaných BMW, někdy si dáváme přednost s elegantním stylovým Jaguárem. A tak přemýšlím – co jsem já za auto?
A co jste za auto vy?
Sleduj všetky zápisy pomocou RSS
Sleduj všetky komentáre pomocou RSS
taká stručná charakteristika, mňa ako auta :)