Asi to znáte. Není každý den posvícení a někdy se prostě nezadaří. Nastane den, který někdo nazývá blbec. Já jeden takový včera potkal. No ostatně není čemu se divit, čtvrtek šestnáctého k tomu přímo vybízel.

Když to tak vezmu, tak všechno začalo hned zrána. Již cesta do práce měla své mouchy, neboť ač je Beroun město malé, provinční a ospalé, a všechny jeho semafory jdou spočítat na prstech, zažil jsem zde dopravní zácpu a poskakoval u semaforu skoro jak v Praze.

Co se dělo v práci, to snad ani nebudu rozpitvávat. Projekt, na kterém jsem dělal, je ve skluzu, navíc jeho hlavní autor odjel na dovolenou a já za něj dodělával práci, kterou jsem podle všeho dělat neměl. Vše bylo naprosto nepřipravené a panoval kolem toho neskutečný zmatek. Takže jsem střídavě nadával, řval, propadal do depresí, chtěl skákat pod vlak a tak furt dokola. Za své nesportovní chování jsem pak odpoledne byl dokonce napomínán žlutou kartou.

Vrchol všeho ovšem přišel po mém návratu domů při přípravě večeře. V tu chvíli nastal neskutečný sled událostí, po kterých jsem nevěděl, jestli se mám smát či plakat. Jak to teda bylo?

• Ještě než jsem začal připravovat jídlo, nalil jsem si panáka skotské. Ne nějakého malého panáčka jako vám dají na baru, ale pořádný stakan. Přidal jsem led a čekajíce až se rozpustí, namazal jsem si chleba s pomázánkou. Jednou dvakrát jsem kousnul… a už nevím co jsem dělal, ale výsledkem té činnosti bylo to, že jsem sklenici se skotskou sundal elegantním levým bekhendem. V lítosti nad rozlitou pochutinou jsem jí ještě zkoušel sát z kuchyňské linky, ale nějak to nebylo ono :-(
• Mezitím jsem si dal ohřát gulášek a pojídal dál chléb s pomazánkou. Ten se ovšem zničeho nic v mé ruce splašil a jal se padati. Oproti Murphyho zákonům dopadl na linku nenamazanou stranou, mezitím ovšem jakýmsi záhadným působením gravitačních sil stihl obkroutit mojí ruku, takže jsem byl od pomazánky slušně upatlán. Nadávajíce jsem se umyl a šel se věnovat guláši.
• Ten se mi mezitím ohřál a já se na něj vyloženě těšil. Marně. Horký kastrol s gulášem jsem položil na prkýnko a chystal se ho odnést do obýváku ke konzumaci před televizí (chápu, že tento krok je asi některým nepochopitelný, ale je to jeden z rituálů svobodného Viziho a myslím, že řada jiných svobodných taky zná způsob konzumace poživatin rovnou z hrnce mimo kuchyň). Guláš mi ale nebyl souzen. Udělal jsem krok, možná dva, nějak jsem naklonil prkýnko, na kterém hrnec byl, a ten se z něj elegantně sesunul a skončil i se svým obsahem na podlaze. A bylo po večeři.

Všechny tyhle události v kuchyni se odehrály během deseti maximálně patnácti minut a byly vrcholem celého dne. A v tu chvíli jsem naprosto rezignoval. Pochopil jsem, že celý svět se proti mně spiknul a není mi souzeno přežít ve zdraví. A tak jsem zbytek večera z obav o svojí bezpečnost raději jen ležel v obýváku, poslouchal rádio a cucal skotskou. A přežil jsem.

Zkrátka Bad day :-(