Stala se mi věc, co se mi doposud nikdy nestala. Jev, o jehož existenci jsem neměl sebemenší tušení, jev, na který jsem tudíž nebyl připraven, jev, který zaútočil s nečekanou silou a ochromil mě na celý den. Opil jsem se knihou.

Za všechno mohou tři věci – známí, maminka a Harry Potter. Totiž: známí /bod zla číslo jedna/ jeli na Jadran k móři a jelikož mají barák jako kráva, který by se snadno mohl stát terčem loupežného přepadení, poprosili nás, zda-li bychom ho po dobu jejich nepřítomnosti nepohlídali. Inu, to se ví, pohlídali.

Hlídání probíhalo asi tak, že jsem seděl u počítače, zevloval u bazénu, či si vyjel k blízkému rybníku na kole /jelikož mám hrozně rád sport, udála se tato činnost všehovšudy jednou/. Odjíždět jsme chtěli v neděli v sedm ráno /respektive maminka – bod zla číslo dvě – chtěla/. A teď k věci.

Poslední knížka ze čtyř (Ilf a Petrov – Povídky), které jsem s sebou měl, přečtena byla v sobotu, v cca devět hodin večer. Internet nešel, noční výlet na kole k rybníku jsem oželel a tak – jsem začal zkoumat, co má asi tak v knihovničce dcera naších známých. A vida. Harry Potter a Fénixův řád /bod zla číslo tři/. Přiznám se, Harryho Pottera nijak nežeru, nicméně jsem zatím veškeré díly kromě tohoto četl /zpravidla za stejných okolností/. A tak došlo k tomu, že jsem někdy kolem 22:00 SEČ začal číst, téměř osmisetstránkovou bichli. Bystrým úsudkem mi došlo, že mám nějakých těch osm hodin /v šest se podle plánu mělo vstávat, začít balit a postupně odjíždět/

A tak jsem četl a postupně se propadal jak do knížky, tak do hlubin času. Nutno dodat, že Rowlingová skutečně psát umí – kniha mě dostala po padesáti stránkách a po zbytek času se mé aktivity omezily na čtení, chlemtání koly a občasnou návštěvu záchodu.

Spát se mi nechtělo, vzhůru mě udržovala hlavně touha vědět, jestli Harry nakonec někde v přístěnku pro košťata zklátí Cho Changovou /spolužačka z Havraspáru – BTW ne, nezklátí, páč Cho začně chodit s týpkem, s kterým se rozešla Ginny Weasleyová, což je ségra Rona, a to je nejvíc moc nejlepší kamarád Harryho/

V 6:15 jsem zaklapl knihu. Dočetl jsem jí. Zjistil jsem, že svítá a že ta lampička vedle na stole už asi svítí zbytečně. Cítil jsem se relativně fajn, netuše, jaké hrůzné následky mě za nepřetržité osmihodinové čtení čekají druhý den… Asi na deset minut jsem usnul, než mě probudila maminka, že prej jedeme.

Hned jak jsem vstal, cítil jsem, že něco není v pořádku. Na poličcce měla dcerka známých nějaké plyšové zvířátko – a mě zcela bezděky napadlo, že vypadá jako hypogrif, kterého Hagrid představil studentům a který pak zranil Draco Malfoye. Můj mozek se rozjel na plné obrátky. Přemýšlel o tom, jaká je Malfoy strašná svině, když chtěl nabonzovat Harryho. Draco mě přivedl na Snapea. Snape je taky svině, uvažoval jsem… Ale zas… Měl docela krutý dětství, když ho James Potter, otec Harryho, pořád šikanoval… Jak se vůbec James mohl oženit s Lilly, když ho skoro nenáviděla? Zajímavýý…

Seděl jsem zadumán na posteli. Z letargie mě vytrhla maminka, že prej ať jdu zamést do kuchyně, že chce ještě uklidit než odjedem. Jako ve snách jsem vstal a šel dolů. A vida, vida – koště! Sakra, Harry už teď nemůže hrát famfrpál, když mu ta kráva, co do Bradavic nasadilo ministerstvo kouzel, nasadila doživotní trest… To sou taky kurvy tohle ministerstvo kouzel! V čele s tim joudou Korneliusem Popletalem… Pořád nevěřil, že se Ty-víš-kdo opravdu vrátil. No ale nakonec tomu věřit musel, muhehe, když ho na vlastní oči viděl v souboji s Brumbálem…

Takhle to probíhalo celý den. Divili byste se, kolik věcí ve vás dokáže evokovat kouzelný svět J. K. Rowlingové. Vidíte billboard „Péče o Váš chrup!“ a mimoděk to čtete jako „Péče o kouzelné tvory“, což je předmět, který vyučuje Hagrid, Bradavický hajný.

V autě jsem jel čtyři hodiny. Doteď nevím zda-li jsem spal, nebo byl vzhůru. Nevím jestli se mi to zdálo, nebo jestli jsem skutečně čtyři hodiny trávil přemýšlením o Harry Potterovi. Smutné je, že to nebyli čtyři hodiny. Podobné myšlenky mě pronásledovali celý den… Škrtnete zapalovačem a říkáte si, jaká by to byla prča kdyby z něho vystrčil hlavu Sirius Black /tak jako se zjevoval Harrymu. Otevíráte dveře a říkáte si, kdybyste tak vládli nožem co měl Harry, kterým stačí projet jakýkoli zámek a dveře se vám vždy otevřou. Zavřete oči a najednou vidíte, ja Harry honí na koštěti Zlatonku.

Tato nezáviděníhodná situace trvala celý den. Pravidelně jsem se přistihnul, že jsem opět myšlenkama někde na hradě čar a kouzel v Bradavicích.

V jedenáct hodin večer už jsem začal propadat zoufalství. Číst jsem nemohl – ať jsem vzal do ruky cokoliv, četl jsem Harryho Pottera. V duchu se mi míhaly citace, ale i celé pasáže z knihy Harry Potter a Fénixův řád /myslím že za ten den opilosti jsem jí v duchu přečetl znovu tak třikrát/. Nevím kdy jsem usnul. Netřeba však dodávat, že mě ve spánku stále někdo šimral kouzelnickou hůlkou…

Včera, tj. v pondělí, už ze mě „opilost“ pomalu vyprchala. Večer jsem dokonce v klidu a míru, bez toho aby mi někdo lítal před očima na koštěti, přečetl několik ginsbergových básní z knihy Kvílení.

Docela by mě zajímalo, zda-li opilost způsobena osmihodinovým čtecím marathónem nastane u každé knihy, či je Harry Potter speciální a KOUZELNÝ případ. Ještě bych snad jen dodal, že Harry Potter a Fénixův řád je kniha kvalitní… Avšak – hrozí nebezpečí, že vás na několik dlouhých hodin odstaví mimo realitu…

_____________­__________________

hynek

8:50, 18.8.2004

gggrrrr, mam pocit ze to jeste nikdo nepochopil tak jak jsem to myslel… nejde o to ze me pohltila. jde o to, ze sem ji cetl osm hodin (a to castecne z duvodu ze se to dobre cetlo, ale hlavne z duvodu, ze sem si „rekl“ ze to prectu, ze sem to chtel precist). ma teze je takova, ze si me telo za tech osm hodin navyklo, mozek se rozhodl prijimat vjemy souvisejici jen a pouze s harry potterem – a toto me doprovazelo cely den---