Stejně jako FCZBKK minulý víkend, i já jsem byl od soboty do neděle s tátou a babičkou na chatě. Bylo tam pěkně, klid bez internetu a tak, znáte to :-)

Co je se ale stalo zajímavýho je to, že mě štípla včela. Urodilo se nám hrozně meruněk. Na Slovensku jsem to nenáviděl. Jako malý dítě z Čech jsem u babičky a dědy v Trávnici, když přišel čas, česal meruňky. Občas jsme nějakou tu pecku zasadili na chatě, ale nikdy z toho nic pořádnýho nebylo. Stromů jsme měli za tu dobu asi pět, teda teď jich máme celkem pět. Možná už jen dva. Nikdy to prostě nestálo ani za řeč. Až letos.

Sestra byla na chatě jen v sobotu a tak jsme se na ten jeden jedinej strom, kterej tu úrodu přinesl, vrhli. Očesali jsme spousty meruněk, sestra si jich odvezla plnej koš a ještě tašku a já jsem si taky nasbíral do košíku. Teda spíš koše. V neděli odpoledne jsem to šel dočesat a když jsem se vracel s poslední várkou k chatě, šel jsem přes trávník. Najednou jsem ucítil, jak mě něco štípe mezi prstama na noze. Začal jsem s tim zápasit, ale už bylo pozdě. Našel jsem na pravém ukazováčku žihadlo a kus prdelky včely. Chudák. Já to přežiju, ale ona ne.

Chvíli mi to bylo nepříjemný, proč mě musela píchnout. Už jsem stejně s česánim skončil a takhle na poslední chvíli, potvora. Jenže pak jsem si uvědomil, když už na Slovensku babičku a dědu nemám, nepřijdu do styku s dědovejma včelama a žádná už mě teda nepíchne. Tak jsem za to byl vlastně rád, že mě po letech píchla včela a mám zas zážite. Ujetý co?

Každopádně pořád tu zůstává otázka, co s takovým množstvím meruněk, které se opravdu cestou na nádraží a z Hlaváku domů pronesly. V levý ruce, v pravý ruce, na levym i pravym rameni… Bude to ještě boj.