Včera jsem se dostal v MHD do svízelné situace a to hned dvakrát. Ne, že bych v MHD nikdy neměl potíže s důchodci ale včera to na mne bylo opravdu moc. Nejdříve jsem kolem 17 hodiny jel autobusem (vytíženou linkou 133) a přistoupil si starý pán (spíše určitě dědeček, odhad je pro mne těžký, ale tipoval bych ho na 70–80 let), těžce stál a já chtěl pustit sednout. Dědula se na mě rozkřičel že jsem si musel sundat sluchátka a jen jsem mu nechápavě civěl do oči.

• „To si myslíš, že nejsem schopnej stát?“
• „Určitě mě nepovažuješ ani za člověka, co?“
• „Já vám ale ještě ukažu co svedeme?“

Jen pár vět na které se vzpomínám. Monolog na téma zkažené mládeže, drog a drzosti vedl asi 5 minut (cca 3 zastávky). Protože jsem neměl zrovna den plný štěstí a barevné duhy, nechtěl jsem se s ním vůbec hádat a tak jsem si nasadil sluchátka a četl si dále knížku.

Naprosto opačná situace nastala, když jsem z jel zpět metrem a přiťapkala asi 12 letá holčina, která měla očividně něco s nohou a tak jsem ji pustil sednout. A to se zase nelíbilo nějaké stařence, která ale vypadala nejen čile, ale dokonce i zmalovaně (zajímalo by mne proč žena po 60ce nepozná, že malování ji dělá pouze šaškem). Opět jsem debatu nerozvíjel, ale udělal jsem tři prosté závěry.

• přednost k sezení dostává vždy zdravotně postižený člověk, ať je jeho stáří jakékoliv, pokud se takových lidí najde více, má vždy právo dítě, staří by to měli racionálně pochopit
• ženám by se mělo uvolňovat místo tak či onak, trocha galance v tom světě by mohla být zachována, díky „emancipovanosti“ žen je ale i toto asi pasé…
• muže sednout nepustím, pokud si sám neřekne a nebo nepatří do první skupiny, zde je to zase otázka hrdosti a sebedůvěry

Pokud někdo s tímto nikdy problémy neměl, nechť mi poradí recept, děkuji ;)