Vánoce. Nevím jaká slova bych musel použít, abych vyjádřil svůj dosavadní vztah k Vánocům. Nenávist? Hnus? Asi tak nějak. To vše platilo do letoška. Od letoška si s tím již hlavu nelámu. Vánoce pro mě definitivně skončily.

Poslední roky jsem tohle příšerné období na konci roku vždy nějak přežil, vždy nějak přetrpěl. Ty letošní pro mě ale byly neuvěřitelnou noční můrou, srovnatelnou s těmi nejděsivějšími zážitky mého života, jimiž byly taneční a pobyt na Havaji. Letošní Vánoce byly neuvěřitelně kruté.

Asi jsem si to všechno způsobil sám. Ne asi, ale určitě. A určitě to není jen záležitost tohohle roku. Všechno to k němu směřovalo už posledních pár let. A neskutečná konstelace událostí a příhod vedla k tomu, že moje letošní Vánoce dopadly jak dopadly. A že mi připravily velkolepé finále.

To finále přišlo na druhý svátek. Na Štěpána bez Štěpána. Já si mohl zpívat na Štěpána bez kocoviny. Kdybych… Ach ano to všudypřítomné kdyby. Kdybych totiž nebyl zcela až neskutečně střízliv. Kdybych za poslední tři dny nevypil sotva sklenku alkoholických nápojů. Jenže tělo si žádá své. Nebyla to kocovina. Byl to nový poznatek mého života, s kterým se pomalu ale jistě sžívám. Byl to absťák. Tak tedy vítej.

Serte na mě, jsem na sračky.