Hra na smrt

Když nad tím co se v pátek dělo přemýšlím, třeba to mělo být originální připomenutí nedělní Památky zesnulých. V pátek nám (tedy spíš všem mým kolegům kromě mě a možná i Rikiho) vedení naší firmy nadělilo dárek. Hru na smrt.

Z jeho rozhodnutí se totiž letošní akce na stmelení kolektivu, u nás přezdívaná Offline, konala v pražském Laser game centru. Nehodlám nijak rozebírat samotné konání akce, to je záležitost, která nepatří na veřejnost. To co mě zaujalo či zarazilo bylo zaujetí až nadšení mých kolegů a kolegyň pro hru. Hru na smrt.

Protože pokud snad někdo neví co Laser game je, je to prachobyčejná střílečka pomocí moderní techniky. Ultimativní boj každého s každým. Technika zařídí vyhodnocení hry, kolik lidí jste zabili a kolikrát jste byli zabiti vy. Výhoda: máte neomezený počet životů.

Zahrál jsem si taky. A byl beznadějně poslední. Po několika minutách mě totiž hra přestala bavit. Tak jsem jen tak chodil, občas střílel a často byl zastřelen. Nevím proč jsem při vstupu do prostoru hry měl velmi nepříjemný pocit. Možná byl spojen s jedním filmem, jehož začátek jsem kdysi viděl. Děj spočíval v tom, že jeden mafián shromáždil skupinu svých nepřátel či lidí, kteří mu nějak ublížili, rozdal jim zbraně a vypustil je do prostoru nějakého skladiště. K ultimativnímu boji každého s každým, jehož vítěz měl získat odměnu. Viděl jsem jen začátek filmu, ale i tak jsem při Ultimative laser game měl přesně ten děsivý pocit.

Nevím co lidi na téhle zábavě fascinuje. Paintball, laser game. Zábava se smrtí. Moji kolegové a kolegyně, lidé s nimiž se denně setkávám a spolupracuji se vlivem hry změnili. Probudili se v nich jejich predátorské geny? Máme v sobě po našich předcích gen válečníků a zabijáků? Netuším, ale ti lidé byli mimo. Byli v transu z toho, že mohou zabíjet. A zabíjeli.

Jenomže život má jen jeden život.