Milý deníčku,

rozhodla jse si tě psát, protože moje paměť je trochu děravá a některé věci je dobré si občas připomenout. Jako například to, že se rozhodně nevyplácí touha předvádět. :o) Většinou pak jeden dostane za ucho, většinou je to jen takový přátelský šťulec, aby se jeden zase rychle vrátil do reality (naštěstí). Jako nedávno.

Odjeli jsme do Náměště na Hané na festival Zahrada. Užívali jsme si královsky a byli ve vyloženě festivalové náladě, počasí nám přálo a v Náměšti je nádherně. Mají tam malý zámek se zahradou.

V té zahradě je povětšinou klid a tak jsme si tam šli odpočinout a potáhnout něco magických bylin z naší nové dýmky. Sestoupili jsme po schodech a posadili se na okraj malého zahradního bazénku. Dříve tam byla určitě fontána nebo možná zlaté rybičky, teď už je to jen stará oprýskaná nádrž. Do zahrady zněla hudba z nedalekého podia. Za námi vedli vzhůru k zámku schody, zdobené barokními sochami tlusťoučkých chlapečků. Kolem nás rostla spousta okrasných keřů a přes plot bylo vidět stromořadí vedoucí dolů do městečka. A do dálky se pak táhly lány obilí jako moře a bílé mraky táhly modrou oblohou. Zkrátka přesně to čemu se říká vesnická idyla bez prasat. Dostalo mne to do umělecké nálady a litovala jsem, že fotoaparát zůstal doma.

Tak jsme chvilku poseděli a pohovořili a nastal čas jít zase trochu za kulturou. Zvedli jsem se a v povznesené náladě tanečním krokem zamířili ke schodišti. Proti nám scházela dvojice mladých žen. Také ve výborné náladě. Zastavili nás a požádali o vyfocení.

Richard je odkázal na mě, že jsem jako náš vrchní fotograf. Chopila jsem se hezkého stříbrného aparátu, který mi vůbec nic neříkal. Bylo mi vysvětleno kde je zoom a že jinak už je vše nastavené. Výborně, alespoň se nemusím zdržovat s nudnými technickými záležitostmi. A s pocitem umělce jsem si vybírala nejvhodnější úhel. Vím jak je nepříjemné, když vám někdo při focení usekne nohy a hlavu, případně vás zaměří tak dokonale, že se podobáte malému barevnému bodu kdesi vzadu na pozadí vyvedené fotky místního odpadkového koše. Tohle bude krásná fotka. Zprava socha obtloustlého hošíka, zámek v pozadí, ano, dokonalá kompozice i světlo mi šlo na ruku. Doostřit a cvak. Nic. Sakra.

„Pardon, ale asi to není natažený.“

Odpo­vídají mi dva udivené pohledy a pochichtávání. Podívám se ještě jednou a koukám na displej digitálního fotoaparátu. Nu vot těchnika.