Bylo pondělí ráno. Vstal jsem a překvapivě byl docela v pohodě, dokonce jsem i trochu snídal (ve své době to bylo nečekané, protože jsem měl nějaké neurotické potíže se žaludkem a běžně jsem toho moc ráno nejedl), což bych do toho dne neřekl. Večer před oním ránem jsem odhodil sešit ze Strojírenství se slovy Na to už seru, tady už se nic nenaučím a šel spát. Před odchodem do školy jsem do sebe kopnul panáka laciné whisky a vyrazil vstříc maturitě.

Nebyl jsme ani příliš nervózní, možná jsem si neuvědomoval co všechno neumím. Byla to spíš taková nejistota jaké to vlastně bude – učitelé nás děsili jak to bude těžké a naopak starší spolužáci po maturitě se chlubili, že je to v podstatě fraška. Každopádně za jeden obrovský klad svojí maturity považuji dodnes to, že jsem maturoval hned první den dopoledne a to jako druhý. Pravda měl jsem sice o pár dní míň času na učení, ale ta pohoda a klid potom :-)

Když se tak teď divám na hodiny, tak jsem tenkrát byl už v tom. Začínal jsem ruštinou a jediný co jsem si nepřál bylo abych dostal literaturu. Smůla, kolega přede mnou nafasoval Mírové úsilí Sovětského svazu, což byla spolu s Dobýváním vesmíru moje parádní disciplína. Já se ovšem musel spokojit s Maximem Gorkým :-( Později jsem se ovšem dozvěděl, že vzhledem ke kvalitě mojí písemky bych stejně nic jinýho než trojku nedostal. Fyzika byla lehká, kalorimetr a teorie relativity se daly okecat. Po přestávce čeština, hlavně ne poezii – zase smůla, Proletářská poezie. Věřím, že kdybych dostal nějakou prózu, mohl jsem mít za jedna. Zato závěr byl peklo a očistec zároveň, půlhodinová zkouška ze Strojírenství, to byla pro nás gympláky třešnička na dortu. Pevné spoje rozebiratelné mě dodnes děsí a to jsem dopadl ještě dobře, mohlo to být mnohem horší. Ono obecně, když vezmu to všechno co jsem neuměl, mohla to být taky katastrofa. Ale oni by ze mě určitě něco dostali.

Zkrátka a dobře, přesně před patnácti lety, 23. května 1988, jsem maturoval. A byla to fraška ;-)