Jsou okamžiky, příhody i menší maličkosti jako třeba slovíčka, která utkvějí v paměti po celý život. A stále se nám při různých příležitostech vrací ve všelijakých souvislostech. A nějak se jich nemůžeme zbavit a musíme na ně myslet.
Jedna moje teta se kdysi dávno před lety provdala do Sýrie. A běhěm
našeho dětsví nás pravidleně jednou za dva tři roky o prázdninách
i se svými dětmi navštěvovala. Sestřenice s bratrancem umějí
normálně česky, takže jsme si jako děti běžně hráli a povídali si,
zkrátka jako všichni ostatní. Nicméně oni, napůl Arabové žijící
v jiném prostředí, nás často něčím překvapili. A jedna
taková vzpomínka, jedna příhoda mi utkvěla navždy v paměti.
Sestřenice nám tenkrát vyprávěla podivnou příhodu o pomeranči,
který si koupila s rodiči na trhu jako malá a ve kterém byly
napíchány špendlíky. Ta příhoda je sama o sobě nezáživná,
o ničem, ale zarážející byl její kontext. Začínala totiž slovy:
Jednou za války jsme na trhu…
. Ano za války, protože moje
starší sestřenice jako zhruba sedmileté dítě zažila syrsko-izraelský
konflikt.
A právě v těchto dnech se mi tahle příhoda stále vrací. Jednou za války. To co pro ní bylo běžné, protože to zažila, je pro mě nepochopitelné. I pro moje okolí. Moje generace, ba ani generace rodičů mých vrstevníků válku nezažila či nepamatuje (mojí mamince byli na konci války tři roky, tatínek se narodil až po jejím skončení). Je to pro nás nepochopitelný stav, který neznáme, o kterém nic nevíme, který si nedokážeme reálně představit. Máme o ní pouze zprostředkované informace, na základě kterých si o ní vytváříme svůj obraz.
Svět v těchto dnech stojí před válkou. Stojí před válkou se státem, v jehož čele je zlý člověk. Člověk, který se do čela tohoto státu dostal násilnou cestou a svojí pozici nadále násilně upevňoval. Člověk, který obrovské prostředky vynaložil na vývoj zbraní hromadného ničení. Člověk, který v minulosti vtáhl svojí zem a její lid do dvou válečných konfliktů, z nichž minimálně v tom druhém byl agresorem proti dvěma sousedním zemím. Člověk, který nařídil použití zbraní hromadného ničení proti lidem ve své zemi, kteří se postavili proti jeho vládě.
Poté, co svět společnými silami po posledním konfliktu Irák porazil, diktoval mu podmínky. Podmínky, za kterých měl být tento agresor pacifikován, za kterých by nikomu v jeho blízkém i vzdálenějším okolí od něj nehrozilo žádné nebezpečí. Vítěz má právo poraženému diktovat podmínky, obzvlášť v případě, že je vítězem spravedlivým. A nic jiného se nedělo, Iráku byly jako poraženému agresorovi diktovány takové podmínky, které měly zaručit že nebude více potenciálním světu nebezpečným útočníkem.
Irák tyto podmínky nedodržel. Po nějakém čase přestal spolupracovat se zbrojními inspektory OSN a vykázal je ze země. Nikdy nepředložil přesvědčivé důkazy o tom, že zbraně hromadného ničení skutečně zlikvidoval, dále je nevyvíjí a nevlastní. Svět zůstal vůči tomuto jednostrannému porušování vnucených podmínek lhostejný.
Jenže svět nebo minimálně jeho část tato lhostejnost po čase začala znepokojovat. A začal se ptát: jak to vlastně s Irákem a jeho zbraněmi je. Začal hledat odpověď na tuto otázku či spíše způsob jak takovou odpověď získat. Nikdo z nás, běžných smrtelníků, se v mezinárodní politice nevyzná. Nikdo z nás nezná jednoznačný prokazatelný návod, jak takovou odpověď získat. Přesto se ale právě v těchto dnech, týdnech a měsících objevila celá řada moudrých, co vědí že způsob jakým to ten či onen činí je nesprávný a špatný a že tak se to dělat nemá či nesmí.
O válce víme, že při ní jsou mrzačeni a umírají lidé. A proto víme, že je špatná. Neumíme si jí představit v její reálné podobě. Nevíme co je to být ve válce, prožívat jí. Naše představa končí u zprostředkovaných informací. A stejně tak je to s touto konkrétní situací. Nikdo z nás o ní nic pořádně neví, ale většina z nás ví, že navrhované řešení je špatné. Podsouváme těm, co o tomhle všem rozhodují svoje myšlenky, svoje představy o jejich rozhodování. A myslíme si, že my jsme ti spravedliví a oni ti zlí.
Neznám řešení stávající situace. Nevím jak bych se rozhodoval, když bych měl tu možnost. A pokud bych musel, bylo by to pro mě velmi, velmi těžké rozhodnutí. A nevěřím tomu, že pro ty, kteří tak činí je to lehké. Že jen tak bez mrknutí oka nechají lidi umírat, jak se to snaží spousta lidí prezentovat. I oni musejí prožívat obrovská vnitřní muka. Jenom nám se tomu nechce věřit.
Nechť Bůh ochraňuje tuto planetu.

Sleduj všetky zápisy pomocou RSS
Sleduj všetky komentáre pomocou RSS
Pekne si to napisal.