K tradicím a tradičním zvykům nemám nějak zvláštní vztah, spíš naopak. Možná ho chci změnit, navázat jej, ale spíš si myslím, že můj sobotní výlet byl snahou vymanit se ze stereotypu žití. Využil jsem totiž pozvání kamarádky Cvrka a spolu s ní vyrazil na tradiční drakiádu pořádanou jejími přáteli.

Po příjezdu na srub u Dvora Králové (mimochodem jsem při hledání správné cesty osvědčil svůj fenomenální orientační smysl :-) – škoda že neznám smajlík pro nadýmání se pýchou) se předmětem zájmu všech přítomných, ostatně jako již předtím i mého, stala Cvrkova tělní ortéza, zvláštní konstrukce momentálně držící pokupě její páteř. Vypadá to asi jako když vezmete kočárek, odstraníte kolečka a kolíbku nebo jak se to jmenuje a do toho co zbyde nacpete člověka.

Jak se posléze ukázalo, vlastní drakiáda se spíše odehrává v teoretické rovině, tzn. že děti a dospělí se střídavě pídí po tom, kdy se budou stavět draci, nicméně pro dospělé je to především vhodná záminka k popití. Draci se naopak na posledních dvou třech ročnících vůbec nepouštěli, a to údajně kvůli bezvětří. Letos se zjevně nepouštěli taky, protože byl vítr podle teoretiků dračího letu zas moc prudký. O tom jsme se ostatně přesvědčili později i my.

My jsme totiž nelenili a pustili se do výroby našeho průmyslováka. Protože Cvrk zorganizovala akci na poslední chvíli, neměli jsme čas nakoupit potřebné součástky ve specializovaných prodejnách a vzali zavděk v papírnictví koupeným polotovarem. No a právě ten bylo třeba zkompletovat. Kdo mě zná osobně ví, že jsem manuálně mimořádně nešikovný a proto jsem tajně doufal, že se výrobě draka nějak vyhnu, když už jsem věděl že budu ten, kdo se ho pokousí vypustit. Tak docela se mi to nepodařilo, byl jsem přinucen lepit, což jsem nakonec úspěšně zvládl, jen nevím jestli byl víc polepenej drak nebo já. No a po jeho zaschnutí nastal čas jej vyzkoušet.

Foukalo teda pořádně. Já osobně navíc o pouštění draků nemám zrovna moc páru a tak jsem tam nějak zmateně pobíhal po poli a snažil se draka dostat nějak do vzduchu. Nebudu lhát a tvrdit že létal, trochu se sice vznesl, ale maximálně tak do dvou tří metrů a pak jej poryv větru zase srazil k zemi. Asi tak po deseti minutách, když jsem byl již zamotán do provázků a na drakovi se začali projevovat drobné konstrukční problémy jsme to vzdali. Rozpadlého draka jsme raději opatrně odložili s tím, že se ho možná někdy v budoucnu ještě vyzkoušíme. Dračí teoretici na něm shledali nějaké konstrukční závady, kvůli kterým se údajně zdeformoval, ale nevím, zkusím ho dát dokupy. Ostatně celé je to fotograficky zdokumentováno a jestli se mi bude chtít, přidám časem odkaz na fotodokumenta­ci.

Protože Cvrk vzhledem ke svému momentálnímu zdravotnímu stavu nemůže nocovat jen tak někde, obzvlášť ne ve srubech na zemi, vyrazili jsme ještě večer na cestu k domovu, vše proběhlo v pořádku, Bob si spokojeně vrčel a já alespoň neproflákal další volný den tak jako ty ostatní. Snad jedinou vadou na kráse byla kolona aut Letné, kde jsem v sobotu večer po sedmé hodině nepochopitelně asi dvacet minut poskakoval. Kam ty všichni lidi jeli fakt nevím.