Jedním z důvodů mého poněkud netradičního sobotně dopoledního návratu z dovolené byla i ta skutečnost, že jsem večer razil na pařbu. V sobotu se totiž plavil poslední diskotékový parník pořádaný mojím oblíbeným Rádiem Zlatá Praha, navíc za jeho hudebním kormidlem jako tradičně stál (tedy alespoň ze začátku, později již vrávoral) můj kámarád Luboš. No a jeho parník si nemůžu nechat ujít, ostatně on a pár dalších lidiček by mi to neodpustilo.

Nic­méně jednu výjimku z parníků mám, říkám že trpím mořskou nemocí a nezůčastňuji se vlastní plavby, dorazím na loď vždycky krátce před půlnocí, kdy už je zakotvená u břehu a nikam neodpluje. Má to své nesporné výhody, např. nemusím platit vstupné a na palubě se již nemačká tolik lidiček. Rovněž probojovat se k baru je mnohem snažší. Na druhou stranu, vyrážet na pařbu někdy po desáté hodině je samo o sobě dost zvláštní, spousta hospod a barů již pomalu zavírá a dost lidí se vrací domů. A já jdu teprve pařit. Včera jsem na nábřeží dorazil o něco dříve, po parníku nebylo vidu, pouze zdáli se po vodě neslo dunivé tuc tuc. Vychutnal jsem si tedy půlnoční procházku po tmavé vltavské náplavce, vřele doporučuji romantikům. Nakonec loďka přirazila, já vstoupil na její palubu a věnoval se bohulibé činnosti jako je klábosení, okounění a poslouchání hudby a v neposlední řadě též popíjení oblíbeného Absinthu. Když někdy po druhé hodině ukončila diskotékovou produkci policie s poukazem na stížnosti obyvatel okolních domů, Luboš část z nás ukecal na pokračování pařby v jeho bydlišti v Kladně. Dorazili jsme tam a zasedli do nějakého místního baru v němž mě především zaujala jugoslávská klientela. Anžto podnik o páté zavíral, razilo se dál.

Dorazili jsme tedy do jakéhosi dalšího podniku. Kdybych o něm prohlásil, že je to pajzl, zřejmě bych urazil všechny exitující a fungující pajzly. Putyka, která neměla oficiální název, ale kterou Luboš nazýval U Vorlíčků (jak jsem si později přečetl na ceduli podle jejího majitele) vypadala zhruba jako jedová chýše. Přesně takhle nějak jsem si představoval hospody, kde se schází podsvětí, ani bych se příliš nedivil, kdybych si z toho podniku odnesl kudlu v zádech. No a tak jsem tam odmítl jít, teda vlezl jsem tam, ale hned zase vylezl ven a odmítl se vrátit. Raději jsem dobrovolně zvolil další noční procházku, tentokráte po ztemnělém Kladně.

Silně mi to připomínalo nějakou tragikomedii. Moji spolupařani popíjeli v onom lokále a já nad ránem kroužil svoje kolečka okolo něj. Pozoroval jsem a vnímal pomalu se probouzející město. Poslední opilci se vraceli z flámů, první pejskaři vyráželi se svými miláčky, jacísi vietnamčíci nakládali zboží ze skladu do auta a razili na trhy a sem tam se objevil i nějaký ten pracující, který měl tu smůlu, že musel v neděli ráno do práce. A do toho všeho jsem tam já kroužil lázeňskou chůzí svoje kolečka kolem náměstíčka a dumal nad tím, proč tu jsem a co to vlastně dělám. V duchu jsem si přemýšlel a filozofoval nad tím svým životem, nad tím naším světem, zkrátka o všem. Jestli mě někdo pozoroval z okna, musel si myslet, že jsem totální blázen. Ale zřejmě mě nikdo neviděl, protože si mě nikdo nevšímal. Někdy před šestou to ty vevnitř přestalo bavit, pařba byla zakončena a já vysvobozen jsem odjížděl směrem k pražské postýlce.

Ale řeknu vám, takový nedělní ráno na Kladně, to je fakt zážitek, který stojí za to si prožít.