Začnu hezky odzadu, ale i k tomu začátku se dostanu, neboť jak praví klasik, všechno souvisí se vším.

Drbání prázdnin byl v mém dětství tradiční rituál poslední prázdninového dne před začátkem školy. Nevím proč, ale hodně dlouho mi vydržel zvyk, že narozdíl od běžných dní kdy jsem se sprchoval jsem se v tento den koupal ve vaně. Ve starém bytě jsme totiž měli bojler a koupání ve vaně znamenalo spotřebování většiny teplé vody, proto se jednalo spíše o výjimečnou záležitost. A právě drbání prázdnin bylo tou výjimkou. V ten den jsem se naložil do vany a zcela důkladně byl vydrbán nebo později jsem se již důkladně vydrbal sám. Ale tradice fungovala.

Proč to zrovna teď připomínám ? Protože důkladná očista celého mého těla po návratu z dovolené právě takové drbání z prázdnin připomínala. No a tím se již plyně dostávám k dovolené. Nevím proč, ale pro většinu lidí je dovolená spojena s cestováním, hodně často do ciziny a když už ne za hranice, tak alespoň někam hodně daleko na druhý konec naší republiky. Jelikož naše vlast je dost mrňavá, jde spojit obojí dohromady dost těžko. Já jsem asi nějaká výjimka potvrzující pravidlo – do ciziny (s výjimkou Slovenska) nejezdím a i v tuzemsku si vystačím s blízkým okolím svého bydliště. A tak jsem svojí letošní dovolenou trávil na své zahradě, kterou s rodiči vlastníme nedaleko Žatce, necelých 100 km od mého pražského bydliště něco přes hodinu jízdy přibližovadlem. I to mi ovšem zcela stačilo ke štěstí.

Onen kout Republiky České mezi Žatcem a Louny se jmenuje Džbán a pro mě byl až do tohoto týdne velkou neznámou. Už není, mám jej prošlapán křížem krážem skrz naskrz, v nohách mám zhruba 130 km. No a celá tahle dovolená mě vyšla na necelé dvě tisícovky poctivých českých korunek, pravda byla levnější o to, že jsem měl kde přebývat. Ano přebývat je to správné slovo, neboť unimobuňka o rozměrech 6×3 metry má do hotelového apartmánu poněkud daleko. No a jelikož do tak obří místnosti stěží narvete koupelnu s tekoucí vodou, je nasnadě, že i přes maximální snahu to s hygienou nebylo příliš valné. I proto právě po návratu domů následovala několikahodinová lazebnická kúra.

A ty odjezdy a návraty ? Dost často se mi stává a ani tentokrát to nebylo jinak, že zůstávám na místě jako poslední a ještě k tomu sám. Nevím čím to je, ale je to tak, tu jede kamarádům autobus či vlak dřív než mně, jindy zas jako poslední zavírám a zamykám všechny mříže, petlice a zámky na nich. A vždycky když tenhle okamžik nastane, zmocní se mě zvláštní melancholie, jakýsi smutek nad tím, že je něco za mnou, že jsem zas něco prožil a je to pryč a já odjíždím. Je mi tak nějak smutno, často si na tom místě jen tak bloumám sem a tam jako bych si ještě chtěl připomenout co jsem tu vlastně zažil. No a pak ještě jeden poslední pohled, sbohem a odjedu.

Pro tentokrát se ale k tomuhle všemu přidal ještě jeden zvláštní moment a to byl návrat domů. Přijel jsem, odemkl dveře, oddychl si že je všechno v pořádku jak má být… a zarazil se. Zarazil jsem se kde to jsem, co tu dělám, jestli tu vlastně bydlím. A na chvíli jsem si připadal, jako bych byl jenom na další dovolené a vybaloval si věci v nějakém hotelovém pokoji. Jako bych sem do toho bytu nepatřil, najednou mi nic neříkal.

Asi stárnu a mám nejvyšší čas najít si domov.