Dneska jsem se opět po dvou dnech vypravil ze svého pravobřežního bydliště do levobřežního zaměstnání. Cesta to byla dlouhá, protože se musí z Palmovky objíždět celý Karlín horem přes Žižkov. Je to tu strašně zvláštní, v těch okrajových částech co jsou nad vodou vůbec nic nepoznáte, všechno funguje jak má. První setkání s realitou bylo na Palmovce, tam se projíždí kolem zatopených ulic a nad Palmovkou je trochu vidět zatopený Karlín.

Tohle ovšem není to, o čem chci psát. To hlavní totiž přišlo v centru Prahy, když tramvaj projížděla totálně vylidněnými ulicemi na březích Vltavy, které ovšem nakonec neskončily pod vodou. Pusté ulice bez lidí a aut, se zavřenými obchody, staženými roletami, zabedněnými dveřmi totiž ve mě vyvolali čtvrt století starou vzpomínku na město Most. Byl to takový nezvyklý okamžik, kdy se odkudsi z nějakého zákoutí mozku vysunula vzpomínka, ale ne vzpomínka jako obraz, ale vzpomínka na vnitřní pocit, který jsem už kdysi jako malý kluk měl.

Tenkrát v roce 1976 tatínek odjížděl na rekreaci do Jugoslávie a já s maminkou jsme ho byli vyprovodit. Ten autobus tenkrát odjížděl právě ze starého Mostu od nádraží a když odjel tak jsme se šli s maminkou projít do města, kde ona strávila část svého mládí. To město bylo naprosto liduprázdné, protože v té době vrcholila příprava na jeho likvidaci. Vůbec nic si z toho nepamatuji, snad kromě toho nádraží, které jsem si vybavil když jsem uviděl jeho fotky. Co ve mě ale zůstalo a co se teď když jsem projížděl Prahou znovu vybavilo byl ten hrozně nepříjemný pocit. Pocit strachu, stísněnosti, opuštěnosti.

Je to zvláštní, protože se spíš považuji za samotáře a samotu i vyhledávám a naopak lidem se jak můžu vyhýbám a utíkám od nich. Ale tyhle prázdný města bez lidí se mi vůbec, ale vůbec nelíbí.