Nevím jestli se jedná čistě o pražské specifikum nebo je to běžné i v jiných městech a krajích, ale čím dál víc mi mnohé dopravní prostředky silně připomínají čtenářský kroužek. Občané lačnící po informacích a nových vědomostech využívají cesty do zaměstnání nebo za nákupy k tomu, aby zasytili mozek novými aktualitami či doplnili mezery ve vědomostech anebo zvýšili svůj kulturní rozhled. Pravdou ovšem je, že se tento fenomén stává občas i nepříjemným především pro okolí dotyčného čtenáře, neboť tento má poměrně omezenou možnost držet se a přidržovat a tudíž se tak různě klátí padá a občas se zoufale na poslední chvíle něčeho chytá, v lepším případě je to nějaká součást dopravního prostředku, v horším jste to vy. Navíc tím že je občan zabrán do čtení, nevěnuje patřičnou pozornost vlastní jízdě dopravního prostředku a tudíž nedokáže plně předvídat neočekávané situace typu náhlého prudkého brzdění, všelijakého cukání apod.

Obec dopravněprostřed­kového čtenářstva má svá specifika. Například má svoje vlastní noviny. Jmenují se Metro, jsou zadarmo a jejich obsah je právě takový, aby si ho čtenář stihnul přečíst než dojede do svého cíle. Z nějakého důvodu po Metru nesmírně touží důchodci, kteří se každé ráno slézají ve vestibulech a vrhají se po čerstvě dovezených výtiscích – to samo o sobě je mimořádným zážitkem, který se určitě časem objeví v turistických průvodcích a turisté se na něj budou chodit dívat jako na orloj. Někteří odvážlivci se pustí do souboje s nimi a sem tam i ukořistí jeden výtisk, těm ostatním občas i nějaký zbyde.

Dalším výrazným specifikem je členění celé čtenářské obce. Ta má totiž dvě základní skupiny – primární, tj. tu, která čtivo vlastní, a sekundární, neboli ty, co jim čtou přes rameno. Mezi primáry a sekundáry probíhá neustálý spor o to, kdo má vlastně právo číst si dotyčnou tiskovinu, zda pouze a jenom její majitel, anebo i všichni ostatní, což je podloženo teorií cestuješ ve veřejném dopravním prostředku, vše co máš je veřejné. Dodnes se slzou v oku vzpomínám na jednoho primára, který mi zapůjčil kus svých novin, abychom si mohli číst oba a já si nemusel kroutit krk. Obě strany tohoto sporu mezi sebou svádí neustálý boj, ve kterém využívají množství zbraní, fint a různé taktiky.

Obě skupiny mají prozkoumanou psychologii druhé strany či úžasně rozvinuté periferní vidění. Primár čtouce si, sleduje koutkem oka sekundára a hlídá, aby mu nevyčítal jeho písmenka, odhaduje, zda si již čte, chystá se teprve číst, popř. co si vlastně čte. Propracovanou taktiku má i sekundár – ten nejenže si čte ve stížených podmínkách, ale v každém okamžiku musí být připraven věrohodně předstírat, že ho primárovo čtivo vůbec ale vůbec nezajímá. Je-li přistižen, musí umět předvést hereckou etudu o tom, že jeho zrak zabloudil na tiskovinu náhodou, omylem a že je mu to vlastně šuma fuk.

Sekundárové to mají vůbec mnohem těžší. Nemohou např. vůbec ovlivnit to, co si budou číst, takže někdy mají k dispozici denní tisk, jindy zas ženský román, někdy zkousnou Spy nebo Bravíčko a jindy Haló noviny v rukách zapřísáhlého bolševika. Vyloženě zklamáním je pak cizinec studující korán v arabštine, naopak starší generace nepohrdne ruskojazyčným čtivem v rukách manželky ukrajinského mafiána. Sekundár rovněž zvládá neuvěřitelně ekvilibristické kousky, kromě častého kroucení a vytahování krku, je to třeba i čtení vzhůru nohama, čtení do půlky textu v odstavci a domýšlení si zbytku či čtení třesoucí se tiskoviny či čtení na extrémní vzdálenost. Sekundárové navíc bez problémů zvládají rychločtení, neboť nikdy nemohou dopředu tušit, kdy jim jejich čtivo vystupuje.

Obě skupiny jsou typickým příkladem symbiózy. Nemohou bez existovat. Prázdný dopravní prostředek je jejich noční můrou – kdo by se jim snažil číst přes rameno resp. co si budou číst. Obě jsou rádi, že tu ti druzí jsou – vždyť jinak by ta cesta dopravním prostředkem byla neskutečně nudná.

BTW: Dneska to bylo docela slabý, ta ženská v těch novinách strašně zběsile listovala sem a tam ;-)