Včera jsem zažil takovej docela zajímavě divnej den :-O Takovej zvláštně přelejvací, jako že nejdřív to vypadalo blbě a nakonec to dopadlo dobře. Ale to celkem není podstatný, zajímavá na tom totiž byla cesta domů.

Po vydařeném tahu přes nějakou tu putyku a diskotéku na parníku se mi podařilo po anglicku zmizet mým spolutahounům při pokusu zavléci mě někdy kolem druhé až třetí hodiny noční do jakési další diskotéky kdesi u Karlova mostu. Už sama procházka nočními uličkami Starého města mi přišla hodně zajímavá, možná díky tomu, že alkohol přeci jen otupil můj strach a já byl naopak úplně v klidu.

Došel jsem nakonec na zastávku, počkal na noční autobus (noční linky je jeden z mála kvalitních počinů pražských dopravních podniků, navíc od loňska jezdí ve slušnejch intervalech – ono se to ovšem kompenzuje ve dne), nasedl a… usnul jako špalek. Většinou v nočním autobuse jen tak poklimbávam, tj. vnímám kde jsem, kudy jedeme, ale tentokrát jsem byl totálně tuhoš. Myslím, že jsem se cestou možná jednou probral, přibližně zaregistroval kde jsme a chrněl dál. Návrat do reality byl šokem – najednou jsem se vzbudil a… kde to jsem, proč tu jsem, co tady dělám ? Nevím jestli je to nějaký vnitřní mechanizmus, ale já jsem procitl právě jednu zastávku před tou, na které mám vystupovat. A právě tu jednu zastávku jsem potřeboval na to, abych se vzpamatoval a v klidu a v pohodě vystoupil :-)

Odcházel jsem od autobusu domů a vnímal svět. Po noční bouřce byl úžasně chladivý osvěžující vzduch, ale přitom vůbec nebyla zima. Dokonce i ptáci zpívali, což přes den v těchto horkách není, obloha se pomalinku začínala rozednívat, prostě nádherný přerod noci v den. A já si v tu chvíli uvědomil, že začíná léto a tohle je jedna z těch nejkratších nocí a v tu chvíli mi bylo strašně hezky. A i když jsem si vzpomněl na ten nepovedený předchozí den, na to že jsem měl jít s jednou slečnou do kina a pak si s ní někam sednout a pak jsme se takhle mohli procházet spolu touhle krásnou nocí – nevadilo mi to. Naopak, byl jsem v tu chvíli šťastný právě za to co je a kráčel jsem spícím sídlištěm, s deštníkem co jsem našel v ruce, usmíval se na celý tenhle svět a bylo mi strašně strašně strašně hezky.

Ty nový antidepresiva zabírají nějak moc rychle ;-)